Zapsal Pepa
Pro všechny ostatní to byla jen obyčejná sobota. Pro náš oddíl to byl den, kdy jsme vyrazili na známý Křížový vrch nedaleko Chotěšova a Stodu. V úctyhodném počtu tří Hyder, 15 dětí a mojí maličkosti jsme v ranních hodinách vyrazili vlakem do Stodu. Cesta nám za 29 minut rychle uběhla a co nevidět jsme stáli na perónu Stodského nádraží. Odtamtud byl rovnou vidět cíl naší výpravy, tedy věž kostela na hustě zalesněném kopci kdesi v dáli.
Rychle jsme vyběhli z městské zástavby směrem do luk a hájů začínajících se po zimě jarním sluncem zeleně vybarvovat a rozehřívat. Po sněhu už nebylo ani památky, za to o louže nouze nebyla. První a jediný kopec naší výpravy jsme zdolali za dopoledne proložené několika hrami a zajímavými aktivitami a kolem poledne vystoupali na vrchol Křížového vrchu ke kostelu a jeho věži. Ta bohužel takto brzy zjara nebyla otevřená, přes léto o víkendech je zní přenádherný výhled na okolí, doporučuji navštívit. Chutný oběd však tuto nepatrnou vadu na kráse výletu jednoznačně přebil.
Využitím nedávno opravené naučné stezky jsme po příjemné mlatové cestičce kolem dřevěných her a zastavení zklesali z vrchu až do Mantova, kde už na nás z povzdálí hleděl ohromný konvent Chotěšovského kláštera. Ten jsme z časových důvodů zespodu obešli, prohlédli si staré domečky v podklášteří a krásnou a pohodlnou pěšinou pokračovali proti proudu řeky až zpět do Stoda.
Po cestě nás mírně zdržely rákosy, které svou délkou uchvátily téměř všechny. Nedaleko města nás začali přivítat zástupci místního lidu, kteří krásné prosluněné odpoledne taktéž zvolili k malému výletu. Časovou rezervu před odjezdem vlaku jsme vyplnili hrami na poslední louce před městem, krátkým fanděním na fotbalovém zápase a návštěvou dětského hřiště. Do vlaku již usedali příjemně unavení jedinci, kteří plní dojmů vystoupili v podvečer na plzeňském nádraží do náručí nedočkavých rodičů.
