Autor: Bára, Sára, Máťa
Úterý 18.07.2017
Sotva jsme se umyli a trochu vysmrkli, už se zase balíme na Moč. Sraz je v 15:30 na klubovnách. Naše se rekonstruuje, takže se zabydlíme v té střediskové, která je stejně plná našich věcí.
Vyrážíme pěšky do Tesca přes hřbitov. Rozdělíme se na naše kapely a různě se po obchodu proplétáme, zdravíme a házíme si navzájem věci do košíku.
Na klubovnách na nás čeká ještě jídlo a po chvíli přichází Heduna. Větříme, snažíme se zavolat Ivě k narozeninám – zatím neúspěšně. Tak lezem na střechu a Máťa nám říká co bude letos za téma: Deprese. Krátký úvod, zjišťování nakažených a lezeme dolů.
Je na čase pustit si film Captain Fantastic o alternativní rodince. Voláme Ivě a jdeme spát. Rozdělím se na dvě skupinky, jedna spí venku a krafe dlouho a druhá vevnitř a hraje Krycí jména.
Středa 19.07.2017
Vstávali jsme brzy abychom se stihli dopravit na nádraží, zde nakoupit a nalodit se do vlaku co jede v 7:06 na Prahu. Byli jsme trochu rozespalí, v Praze jsme přesedli na Hradec. Vevnitř jsme psali jídelníčky a nabíjeli mobily.
Problém přišel s přestupem do autobusu kvůli výmlce, kdy jsme kvůli ní nestihli vlak.Došli jsme na nádraží kde nás uvítal pán se slovy „Nový Prostor„ a po zjištění hrozné zprávy o vlaku jsme psali kalaharcům oduševnělý dopis s ošklivými pudly.
Zbývalo nám pět hodin než přijede další vlak. Plán byl následující, dojedeme do Starkoče (SP 1786) a tam se dohodneme co dál. Dojeli jsme a po obědě na nádraží jsme se vydali zakotvit na koupaliště. Rozvalili jsme se do trávy a pozorovali cvičící hasiče ve vodě.
Pak se Brambora rozhodla prozkoumat svůj batoh kvůli jídlu a našla tam zdroj smradu ze kterého jsme dvakrát nařkli Brzdu, že si prdnul. Bylo to kuřecí maso zabalené v mikině, páchlo to tak strašně, že jsme se to báli i vyhodit.
A pak, když přišel čas odjezdu, jsme se odšoupali k vlaku a vzhůru do Dědova. Potkali jsme falešného Eda Sheerena, tábor a úplně na houby postavené týpko a studánku kde jsme nabrali vodu.
Ty tři kilometry utekly a už jsme se procházeli po Skalách. Po večeři na skále s výhledem na les ve tvaru kostky, jsme si šli postavit přístřešky uprostřed pole. Mařena a Brzda měli tak máslovou náladu, že to nešlo – nepočítaje Brzdovo batoh od másla. Koukli jsme se na žábu a vyčistili zuby. Po dlouhém dnu jsme unsuli. Tuto noc jsme nezmokli.
Čtvrtek 20.07.2017
K našemu překvapení jsme RYCHLE vstali, nasnídali se, zabalili a bez batohů jsme vyrazili na Kočičky. Tam jsme se dozvěděli co jsou to hodiny, kochali se výhledem a procpavali jsme se škvírami ve skalách. Jednu z nich jsme pojmenovali Sáry dveře. Taky tam padla Šídlovo výzva – prolézt dírou mezi skalami. Sára to měla samozřejmě za 5 až 10 sekund ostatním to však tak rychle nešlo. Pak jsem potkali náhodného člověka a hned jsme na něm zkoušeli hru na pozadí – dostali jsme dvě tyčinky BONGO a jednu jsme museli udat v Česku a jednu v Polsku. Šídlovi to však nevyšlo tak jsme se vrátili i s tyčinkou k batohům a pokračovali dál.
Další náš cíl byla Ostaš. Došli jsme k altánku a tam jsme udali cca tři tyčinky a šli jsme dál do lesa, kde jsme nechali batohy a šli po modré na Ostaš. Opět jsme udávali Bonga a navzájem jsme se ztratili. Pak jsme se šťastně shledali a pokračovali dál na Krtičkovu vyhlídku. Zjistili jsme že jistý Ladislav Krtička zde zemřel a že se nejspíš vyhlídka jmenuje podle něj. Potom jsme se vrátili k batohům a zahráli si hru, kde jsme si vymysleli písničku každý měl jedno slovo a Bára se nás ptala na otázky a my na ně odpovídali tak aby v té odpovědi bylo to dané slovo. Bára uhodla píseň která nese název Dva havrani a najednou začalo pršet. Když jsme se šli znovu kolem altánku ležela tam tyčinka Bongo od člověka, kterému to udal Šídlo, tak to musel udat Šídlo znovu. Dal to nějakým cyklistům a natočili jsme si vodu z kohoutku. Šli jsme dál a hráli hru Kontakt. Zastavili jsme u náhodné chaty a na něčem jako teraso-veranda jsme si dali oběd. Pro Báru už to bylo moc psychycky náročné a tak se rozhodla kopat Šídla do hlavy.
Objevili jsme visící kládu a Týna se zeptala „Co to má symbolizovat?“ v tu chvíli všichni dostali záchvat smíchu. Po obědě plném zelí jsme se s hrou Kontakt vydali na cestu. Došli jsme k hvězdě a dali jsme si tam zmrzku.
Pak dostala Sára mapu do ruky a vedla nás dále. A tak jsme šli a šli a šli a šli a Brambora v bahně po pás. A šli a šli a šli a šli a šli a šli najednou před námi stojí cedule – něco jako pásmo hygienické ochrany vody prvního stupně – vstup mimo cestu zakázán. No tak jsme šli dál stále po cestě, až jsme se ocitli na místě spaní. Tam ale byl špatný terén, tak jsme šli dál. Hledali jsme a hledali a hledali a asi po 2 – 3 kilometrech se konečně zabydleli.
Celkem jsme ušli 18 kilometrů. Navečeřeli jsme se a šli spát. Ještě někdo stihl říct „ Hele, mlha.” „Asi šla na procházku“ odpověděla Týna. Nastal další záchvat smíchu. Potom nás vzbudil déšť, Sára, Bára a Týna byly úplně promočené. Vzbudily Máťu. Ten byl suchý. Dal nám klacek na podepření plachty, aby na nás neležela a pak si všiml OBROVSKÉ louže na střeše plachty. „Vylezte ze spacáků, musíme to vylít!!“ křičel Máťa. Úspěšne jsme jí vylili a znovu jsme usnuli v našich mokrých spacácích.
Pátek 21.07.2017
Ráno jsme byli promoklí a naše spacáky byly od včerejší vodní pohromy mokré a studené. Máťa strašně nadával na to, jak blbě byla ta plachta natáhlá. Byla to totiž taková plachtová slátanina. Brzda se probíral na své karimatce a ve svých nepromokavých věcech z jedné části Decathlonu.Taky něco říkal o JÉGROVKÁCH .
Do batohů jsme si zabalili studené a mokré spacáky a karimatky promoklé skrz naskrz jsme si přivázali na batohy. Převlékli jsme se a vydali na cestu pod vedením nejzkušenější brambory v celém kraji. Cesta nás dovedla k altánku na hranicích Polska. „ Sakra, to jsme mohli spát tady“ řekl někdo a ostatní s ním souhlasili. Chvíli jsme tam lezli a dělali schyby.
Šli jsme, až jsme došli k rozcestí ukazující cestu běžeckou a turistickou. Máťa šel běžeckou a my ostatní jsme šli turistickou kvůli sázce, kdo bude u kostela dřív. Překvapivě to vyhrál Máťa. Prošli jsme Pasterkou a nasbírali vodu v restauraci. Chvíli jsme si sušili spacáky a poslouchali Týny džojky.
Týna : Víte jak se říká muslimovy kterému ulítly včely??
Sára: Ne
Týna: Achmed
Sára: (záchvat smíchu)
A nebo
Týna: Vy byste mohli založit kapelu – hudební skupinu
Mařka: Týno, drž hubu !!
Týna: Kapelu, drž hubu??
Mařka: Ne, ty drž hubu !!
Poté jsme zamířili na vyhlídku kde jsme jak jsem říkala bezdomákovali. Sešli jsme a někteří zamířili na nedaleké toi toiky. Prošli jsme kolem skal a pak šterkovou cestou kolem dinoparku. „ Oni se z toho filmu snad neponaučili, pořád ty dinosaury budou klonovat, až je to začne žrát tak se budou divit“ mlel děda pořád do kola (Máťa). Šli jsme a šli, až jsme došli k hotelu SZCZELINIEC WIELKI. Sára si to pořád opakovala, aby to nezapomněla a někdo šel pro vodu. Dali nám jí ochotně a s úsměvem.
Rozcestník ukázal Bílé skály a my jsme po dlouhém chození našli místo na spaní. Plachty byly natažené zanedlouho a víčka se nám u večerního ohniště klížila stejně tak rychle. Pak už na nás čekal jen spacák (u některých ještě mokrý) a dobrou noc.
Sobota 22.7. 2017
Jen co jsme vstali, nasnídali se a sbalili, už jsme vyráželi na Bílé skály. Došli jsme na rozcestí, dali se doprava a šli jsme dál. A dál. A dál a dál. A najednou – Máťa zjistil, že jsme měli jít doleva. Tak jsme se vrátili a šli na opačnou stranu. Podle cedulí tam dříve bylo moře a skály byly vymleté od mořských kanálů. Potom jsme si sedli do písku a Brzda začal mravencoložit. Cíl našeho sezení však byl říct si, jak vznikají deprese. To se nám povedlo, tak jsme se vrátili k batohům, dali si sváču a vyrazili dál. Cestou jsme viděli lidi tábořící pod skalami hned u turistické značky. Tak jsme se zasmáli a šli dál.
Po cestě jsme překvapivě hráli Kontakt. Sem tam byl nějaký ten kopec, občas vyhlídka. Pak si přijeli rodiče pro Šídla a hodili Báru a Týnu do hotelu pro vodu a zase zpátky. Rozloučili jsme se s Matoušem a Šídlem (Matouš přijel s rodiči) a šli jsme na Fort Karolu. Tam jsme uvařili oběd (všichni měli polívky), koukli jsme z vyhlídky a hráli jsme fackovanou. Byla to sranda. Pak jsme si říkali slovní hříčky, přitom si balili a poté vyrazili na cestu. Šli jsme a povídali jsme si. Dali jsme si pauzu.
Máťa: „Když udáte obě Bonga, dostanete jedno pro sebe…ale to si můžete nechat rovnou obě…takže dostanete dvě… i pro babi.“
Brzda: „Zásoby!“
V tu chvíli všichni propukli řetězovitě v záchvat smíchu. A tak jsme šli dál. Týna šla vepředu jako vždy a najednou jí zastavil jistý pán. „Kudy se dostanu sem?“ ptal se jí. No…ehm…za mnou jdou lidi co to budou vědět, tak se kdyžtak zeptejte jich,” odpověděla Týna. Tak se ptal Máťi: „Kudy na parkoviště?“ a Máťa odpověděl „Jdete správně, přes Fort Karolu a dolů až na parkoviště.“ „Díky!“ odpověděl zase on. Potom zavolal na paní, která šla s ním: „Pojď, prý jdeme správně!“ A šli jsme dál. Po 10 metrech jsme se zastavili u té paní: „Ježíš, to je krám!“ mluvila o svém telefonu. „Takže aplikaci mapy, v ní baťůžek…“ říkala, zatímco se snažila najít cestu.
Máťa: „Ten modrej bod je kde jste“.
Věra (tak se jmenovala): „Já ho nevidím“.
Pepa (tak jsme pojmenovali toho pána): „Dělej Věro!“
Věra: „Kde je ten bod?“
Máťa: „Tady je schovanej!“
Pepa: „To byl nápad dávat to důchodci do ruky!“
Věra: „Já nevidím ten bod“.
Máťa: „Tady je schovanej!“
Věra: „Jo už ho vidím“.
Pepa: „ Věro!“
Věra: „Tohle dát bábě do ruky! Já s tím vůbec neumím! Co s tím teď?”
Máťa: „ Teď si to tam najdete…“
Ještě chvíli jsme jim s tim pomáhali a pak šli dál. Taky jsme zjistili, že to byli důchodci co šli 125 kilometrů a šli už od půlnoci a už měli za sebou 70 km. Popřál jsme si šťastnou cestu a šli jsme dál. Pak jsme šli a sedli jsme si a zatímco Máťa hledal místo na spaní a Kuba s Mařenou šli pro vodu, my jsme trhali borůvky. Pak se vrátil Máťa a čekali jsme na Kubu s Mařkou a šli jsme na místo spaní. Tam jsme se flákali, uvařili jsme si večeři a postavili si přístřešky, hráli BANG! Sára psala deník a pak jsme si vypisovali svoje pilíře. Nakonec jsme šli v noci do skalního labyrintu a pak už zbývalo jenom zalést do spacáků a usnout.
Neděle 23.7. 2017
Nedělní ráno bylo krásné. Slunce svítilo a my jsme ze spacáků vylezli byť byla trošku zima. K snídani byla na hlavním menu ovesná kaše či musli, které dojedl Brzda. Po čaji jsme se my zabalení začali zapojovat do uklízení přístřešků. Jediná komplikace nastala při kolíkové záhadě, kdy nám dva kolíčky přebývaly, avšak ani to nám nedokázalo překazit náladu. Douklidili jsme si věci a vydali se na cestu přes Bludné skály do Kudowa – zdroj odkud nám odjížděl autobus do Česka. Šli jsme chvíli do kopce a chvíli z kopce. Pak byla přestávka na čůrání a potom jsme šli. Cestou jsme si trhali borůvky a povídali si. V jednu chvíli se kluci s Máťou dohadovali kudy mají jít. Kluci říkali, že po silnici – tam je turistická značka. To sice byla, ale Máťa řekl, že půjdeme po cestě lesem a loukou. No a tak jsme šli, kudy řekl Máťa a bylo to 100x lepší než nějaká silnice. Zastavili jsme se až na autobusové zastávce. Dvě kapely se vydaly pro jídlo a jedna zůstala a hlídala věci. V našem případě to byli Mařena Sára aBára kdo hlídali. Chvíli tam seděli a pak přišel pán a začalo to:
Pán: (něco polsky)
Mařka: Nerozumím
Pán: (pořád něco polsky)
Mařka: Já Vám nerozumím
Pán: (stále něco polsky)
Mařena: aj dont andrstend
Pán: (a pořád něco polsky)
Mařena: Nerozumím vám
Pán: Nerozumí
Mařka: Jo
Pán: a (něco polsky) nerozumí (něco polsky)
Mařka: Hmm
Pán: Vy češi?
Mařka: Jo my jsme češi.
Pán: (něco o slovácích)
Mařena: Ne, my nejsme slováci.
Pán: A slováci a češi dobře si rozumí!
Mařka: Jo to jo
Pán: Vy z Prahy? (a něco polsky)
Mařka: Ne my jsme z Plzně
Pán: Plzéééň, PIVO!
Mařka a Brambora: Jo, pivo
Pán: Já znám, Plzeň, Praha, Hradec Králové
Mařka: Jojo
Pak konečně přišly zbylé kapely a ti co hlídali šli teď nakupovat. Najedli jsme se a když přijel náš mikrobus, narvali jsme se tam. A povídali si a hádali kdo jakou měl otázku. Většinou jsme neuhodli a tak jsme si zas jen povídali. Nastoupili jsme do vlaku,který nás odvezl do Starkoče. Odtamtud nám jel další vlak a kvůli výluce jsme v Hradci nastoupili na další autobus… Tentokrát nás však nepřivítal pan PROSTOR. V Praze jsme se navečeřeli a vlakem jsme pokračovali do Plzně. Chvíli jsme hledali volná kupéčka a když žádné nebylo, nasunuli jsme se do jednoho zarezervovaného (nikdo do něj za celou cestu nenastoupil). Hráli jsme jednu hru na telefonu a Milostný dopis:
3D: Tak Bramboro ty budeš princ
Bára: Ne!
3D: co? a zabilas ho něčím nad 4
Brambora: Jo!
3D: No tak jsi princ
Bára: Ne!
Kuba: co? Ty fakt nejsi princ
Bára: Ne
3D: Jakto
Kuba: Ukaž
No a hádejte co má na té kartě – Princ
Brambora: No jo hele von tam fakt je
3D: No vidíte! Proto s ní nechci nic hrát!
Vlak s námi ujížděl pořád dál a nežli jsme dojeli do Plzně, stihnul Brzda na Bramboru hodit žvýkačku, ostatní zase stihli zmlátit Brzdu za to ,že spadnul na všehny při triku co (úspěšně) udělal 3D a dostat alespoň 5x záchvat smíchu. Na nádraží jsme ještě počkali na Brambory rodiče a pak už si šel každý vlastní cestou. Bylo to pouhých 5 dní (podle Týny bez úterý jen tři dny) a přesto nám to stačilo abychom šli 2x na záchod v Česku a 2x v Polsku, zničili si bederák, rozdali některé Bonga, ZMOKLI, usušili se a dozvěděli, jak funguje baťůžek na mapy CZ. Přestože to bylo jen pět dní, náramě jsme si to užili a až zas jednou pojedeme, užijeme si to 100x víc jestli to vůbec jde.
PS: SZCZELINIEC VIELKI
