Zapsal Kryštof
V pátek 19.11. jsme se sešli na vlakovém nádraží a vyrazili na Šumavu. Když jsme dorazili k Paulince, tak jsme si vyzkoušeli, jaké je to být slepý. Se zavázanýma očima nám zorientování se, vybalení jídla do beden a rozdělání ohně v kamnech trvalo asi tak třikrát tak déle než normálně. Večer už jsme se mohli jít podívat, jak srub ve skutečnosti vypadá a vypadal úplně jinak, než jsme si ho přestavovali. Druhý den ráno abychom zůstali u té slepoty, jsme si napsali vzkaz v braillově písmě a někdo jiný ho pak musel rozluštit. Když jsme úspěšně rozluštili vzkazy, šli jsme vařit s jednou malou podmínkou, a to že nesmíme mluvit. Ale překvapivě se to pak dalo jíst a nebylo to zas tak špatný. Jelikož jsme doposud nevylezli ze srubu tak jsme vyrazili ven původně s nějakým plánem, kam půjdeme, ale časem to sklouzlo k tomu, že jsme někam šli a bylo nám jedno kam. Večer po návratu, kdy polovina lidí došla suchou nohou a ta druhá to vzala přímo skrz vodu, jsme si uvařili večeři, naštěstí už bez jakýchkoliv omezení. Pak už jsme si jen zahráli jednu zábavnou aktivitu, kdy jsme pantomimou předváděli ne zas tak běžná spojení (zelený mimozemšťan, opadaný smrk, dřevěná naběračka, …) a jednu vážnější aktivitu na zamyšlení. V neděli ráno jsme se zúčastnili takové rituální aktivity, a to bylo dostat se ve skupině přes provázek natažený v prostoru, aniž by se ho kdokoliv dotkl. Skoro jsme to dali, nikdy se nám nepovedlo, aby se tam dostali všichni, poslední člověk se vždy provázku dotkl. Následovala jen příprava jídla, uklizení srubu a cesta domů.
