Je nic moc když tvůj vandr s kamarády se jmenuje moč. Je nemoc pořád odpovídat lidem proboha proč. Jednou provždy – Masters of čundr.
Prostě vandr, obvykle v horách, kde se chodí kilometry, shodí kilokalorie a sní kilo kuskusu. Pouť, kde k snídani máš pivo a salám, ale to jen když jsi Matěj nebo Adam. Běžná snídaně je oveska, což si někdo užívá, někdo se tím přezírá, ale protože k tomu není pivo, Matej nesnídá. K vobědu pak nic lepšího než pečivo s něčím nebo něco s pečivem vymyslet nejde a chuť na to rychle přejde, a tak oběd slouží jen jako taková pauza mezi chozením a dalším chozením. Se svým gurmetstvím a apetitem musíš čekat na večeři, kde na plynovém vařiči var 2 zazáříš svým gastronomickým meteoritem. Voda vaří během minuty a pak zaléváš. Někdo zalévá kus kus, někdo těstoviny nebo luštěniny, vegetariáni pak kopretiny a jiné květiny. Pak přidáš jen zeleniny, uzeniny a ostatní pochutiny. Mc gey praví, že když mluvíme o jídle, tak jenom v dobrém, ale když je něco prostě hnusný, každý to holt nazve po svém.
No začli jsme celkem vtipně, s čd komplikace na cestě nemine tě. Linku pro cestující sice mají, jenomže jí nezvedají. A tak jsme to vzali do svých rukou, další spoj stihli a málem se snědli nudou, páč dvě a půl hodiny vlakem je prostě hodně.
Už v Náchodě jsem si ověřila, že jako žena zde nemam žádnou šanci – po pár Primátorech už si chlapci potřebovali dokazovat svou dominanci a nejen že jsem dostala bídu za kdejakou legraci, ještě nasadili do kopce tempo vskutku smrtící.
Po dalších cca pěti pivech, který jsme cestou potkali a pivovaru Agent, který jsme minuli, z čehož Matěje doteď bolí srdíčko, páč to buší pro každý pivíčko, pro vás máme z chaty Peklo tip, kudy z nudy – na počest Kabátů jsme před ní váleli sudy. Toliko k tomu, co z člověka udělá únava. No, pro kolemjdoucí to musela být vskutku zábava.
Pak když jsme došli do cíle, na hrad, tak už z nás fakt teklo, takže díky bohu za večeři a odpočinek, jinak by to s náma seklo. A to byl teprv začátek. Už druhej den to někteří chtěli otočit nazpátek, v městečku u hradu byl trochu zmatek, soudě dle aleje z popelnic na plast, kterých tam byl přebytek. Ne, fakt, bylo jich tam asi dvacet. No radši jsme to nepočítali a dál do hor upalovali. Sice síly už docházely, ale do cíle jsme i tak dorazili. Někdo dříve někdo později – vstříc útrapám, které tam na nás čekaly.
Hlad, mlha, zima, prostě typická vandrová psina.
I kde se vzal, tu se vzal, pan turista s náma ráno pokecal, vlastně nás úplně vyhejtil, tak jsme ho vyhejtili zpátky a šli jsme dál.
A tak se už po čtyřech kilometrech unavení vandráci plácli k lanovce a dělali že jsou Poláci, páč by vlastně v tom Polsku bejt neměli. V obchodě bylo víc alkoholu než jídla, tak jsme se vzdali dobrého bydla a vyrazili po cestě, co na Velkou Deštnou (tedy k Hedvice) vedla.
Po Alpách vyklus v horách Orlických, z bandou Keltů zdá se magický.
A tak balím Gemmu, Celtu (kterou nemám), a jdu se připojit k MoČovým ženám (teda ženě). „na velké Deštné sraz, to je kopec, žádný skalnatý sráz, tam potkáš nás. “ Běžím teda nahoru nahoru, sice v tempu, ale po Alpách terén na pohodu, abych splnila naši dohodu.
No to je vrchol! Blbej vtip
Bejt v Praze v centru vyšlo by nastejno možná líp.
Nahoře lidí jak na Václaváku, jen ne těch 6 co tam má být.
Nadechnu se a najdu volné místo, kde svůj hlad zkrotim, než jim zavolám a zjistím že jim musim jít kus naproti – KOJOTI!
Zhruba po půl hodině chůze objevuje se přede mnou Trodo, Pepn a Jakub, těší se na pivo a vypráví, jak šli ilegálně do Polska na nákup. Pokračujem na horu, pravá levá. Nemají pivo, všichni se hněvaj a po pár minutách jsme na znovu na vrcholu, tentokrát všichni spolu. Matěj vyžaduje piko – tedy pivo a kofolu. Ubývá kilometrů, přibývá kroků, ubývá IQ a stoupá počet hloupých výroků. Nahoru dolů doleva doprava, ubývá sil, zvedá se únava. Co ale pohne s naším vesmírem – kadibudka s toaletním papírem. Tváře se rozzáří, úsměvy na tváři, tohle se na vandru malokdy podaří!
A na co se smrskly naše rozhovory?
Bunkj bunkj bunkj
Poslední chodící den šli jsme dlouhou cestu do chaty na chálku, za jídlo a pití dát oproti pořád jen kuskusu pořádnou pálku.
Když jsme přišli, místo plných žaludků jsme objevili plnou hospodu, tak jsme si šli dát piko na zahrádku.
Ale čas obědvat přichází, obsluha nás chvilku obchází a naše žaludky začínají být v nesnázích. Svíčkovou, halušky každý chlap si dal, ale Pepa – borůvkový knedlíčky.
Po nadlábnutí přišlo vyšlápnutí na kopec Adam, prostě posledních 6 kilometrů nějak zandam.
A kde je Matěj a Adam?
Do cíle vedla značka červená, avšak v hospodě říkali, že tam vede cesta jiná a příjemná.
A my přece jsme parta zkušená.
Začlo to cestou, na kterou padala skála, lezli jsme po šutrech, část z nás se bála.
Koupání v řece je nejlepší přece, potom se šlo jak v pohádce, avšak šli jsme jen krátce a už tu byly další komplikace. Heduš a 3D trable už vidí, v botách víc bahna než nohou, dále už nemohou, v roští se dále jen těžko pohnou. Maliny trochu to kompenzují, po kilech je všichni konzumují. A po snad výškových metrů tisíci pot máme na líci, vzhůru a vzhůru stoupáme jakože „stup stup“. Ve vísce jsme byli pánem pozváni na párty v bunkju. Nechtěje jít lživě pravíme: ví dont undrstend, sory, tenk jů.
Když jsme vylezli prudkou sjezdovku, vyšlápli jsme pár schodů na rozhlednu Amálku a byli jsme v cíli. Byli jsme na Adamovi. Konečně.
Ale…
KDE JSOU MATĚJ a ADAM??
Ty šupáci nás přemluvili, že prý dojdem na Adama, že to je prej kousek, 6 kilometrů, ale vlastně skoro z kopce, pocitově pár centimetrů. No po čtyřech pivech a haluškách jsme se zlomili a kyvli, že to dáme, že to ujdeme. Dali jsme malé pivo a vyšli. Po 50 metrech jsme si uvědomili o kolik bychom přišli, a tak jsme to votočili, 2 petky vody vylili, ale trvalo to dlouho, tak jsme vylili i sebe. Sranda byla, že jsme se odpojili bez povšimnutí, a tak už jsme s Ádou šli na vlastní pěst. Zpívali jsme kabáty, křičeli na lidi, ale problém zásadní byl, že jsme byli fakt sakra vyčerpaný. A jak se byli trochu naštvaní, tak jsme hecli stop. Jen tak pro humor jsme zvedli lajk, OÚ jes, absolutní strajk, do 20 vteřin jsme seděli v bávu. To nás dovezlo 2 km od místa určení, a tak nám postarší pán zkrátil nekonečnou zábavu. No abych to shrnul, došli jsme na kopec Adam, vylezli na betonové kvádry, vypili ještě 3 polotmavé lágry, zažehli doutníky a protáhli kotniky. A tak jsme já a Adam vzali poslední úsek trochu hopem, tim, že jsme jeli omylem stopem.
Závěrem,
Ráno probudili jsme se kousek od Adama a k snídani viděli úsměvy Adama. Cesta do Mladkova, vlaky, koleje, doplňování vody, zavřený obchody, parní lokomotiva, která misto aby se řítila tmou tak řítila komínem tmu, protivná babi ve vlaku, výstup a nástup, dveře se zavírají. K večeru jsme se sešli ještě v hospodě, čistí a v pohodě.
Tak už chápete proč je moč moč?
Masters of čundr.
