Zapsala Sára
Jako již tradičně nás i letošní léto čekala nezapomenutelná dobrodružství v horách. Letos jsme na MoČi objevovali taje a zákoutí Rychlebek – krásných hor, ideálních na vandry jako byl ten náš. Nádherná příroda, výhledy, všude ohniště. Co víc si přát. V úterý 28. 7. se nás sešlo osm – kávová jídelní skupina bez kafe Kača, Matěj a Sára, dívčí jídelní skupina Bára, Anča a Markéta a malá jídelní skupinka Trodo a Kubí. Po opravdu humorné cestě plné ukradených kabelů, tří rolí toaleťáku, růžového provázku, horka a zmatcích na nádraží jsme dorazili do cíle, odkud jsme po náročném výstupu, ztracení úžasné hole a návštěvě studánky (kam Kača spadla a pořádně se praštila do hlavy, což je samozřejmě natočeno) došli do chatky, kde jsme se chystali přenocovat. Kávová skupina zjistila, že má špatnej vařič, dali jsme si véču a šli na výhled (Sokolí skály), kde to bylo meeeega hezký! Po rozhovoru se spolubydlícíma, u kterých jsme si nebyli jistí, zda vandrujou poprvé nebo posté (Markéta: “Dneska má v noci pršet.” Spolubydlící: “A jak skauti poznaj, že bude pršet?”, Markéta: “Podle předpovědi počasí!”) jsme se raději přesunuli na jinou útulňu, kde jsme si rozdělali oheň a za chvíli šli spinkat.
Naše dny se nesly v duchu chození, výhledů, studánek, horka, boje o to, kdo myje nádobí, únavy a získávání pitné vody. Trasa vedla ze Smrku, přes který jsme šli v úterý, přes Špičák, Černý kout a na zříceninu hradu. Ve čtvrtek jsme se v městě Ladek Zdroj (krásné lázeňské město) rozdělili, dívčí jídelní skupina šla kratší cestou na Rychleby, kde jsme se měli po pár dnech znovu shledat. Ostatní pokračovali přes Borůvkovou horu na rozhlednu, jejíž jméno mi není známo. V pátek do Bílé vody, U Tří lip, do Javorníka a nakonec přes Račí údolí a ceduli Konec světa na Rychleby. S Markétou, Aničkou, ani Bárou jsme se tam ale neshledali – Markéta jela dle plánu domů dřív a Bára si něco udělala s kotníkem, tudíž jely s Ančou taky domů. V sobotu ráno nás opustila Kača, takže jsme už zbyli jen čtyři. Šli jsme z Rychleb na Hraničky, pak zas přes Špičák a kousek od Žulový jsme to zakempili. V neděli už nás čekala cesta domů – seběhli jsme do Žulový, pak oběd v Zábřehu a přes Prahu do Plzně.
Ale to by byla jen část našeho putování. Místa sice hezký, ale bez srandy, nezapomenutelných příběhů a skvělý nálady a atmošky by to vůbec nebyla MoČ jak ji všichni známe! Tohle je pár nejlepších zážitků, které si s dojetím budeme číst, až nám bude 70:
Hádejte co zapomněla doma kávová skupina. Věřte nevěřte, opravdu jeli bez kafe (ale cestou si ho koupili, takže dobrý).
Do vrcholových knížek se podepisujeme zásadně Zelený Tintibus!
Trodovo babská rada ohledně klíšťat: Nehledáš, nemáš!
Bojový soby jsou dobrý.
Lopata pověšená za špičku na kořenech vyvráceného stromu je skutečné umění, v Rychlebkách jednu takovou vidět můžete.
Mohyly na patnících jsou život, stejně jako křivej altánek se dvěma ohništěma a roštem.
Západ slunce ze zříceniny hradu je prostě nádhera!
Zajímalo by mě, jestli je kus pod zříceninou hradu furt ta Matějovo cedule zabodlá v bahně.
Na Borůvkový hoře maj boží rozhlednu, borůvkové knedlíky, prostor na letadlo i altánky na vaření oběda a kafe.
Postavy z Mauglího na nás až překvapivě moc sedí.
V Javorníku maj boží zmrzlinu.
Nezapomeneme ani na pana cyklistu z rozhledny, který nám věnoval své arašídy a sušenky.
Ve Skorošicích mají všechna zvířata světa.
A víte k čemu jsou dutý pařezy?
