Na začátku července se oddíl Sirius vydal na exotický ostrov u Úterského potoka. Ne každý se však na Robinsonův ostrov dostal dobrovolně. Zatímco skauti a skautky se vydali za životní zkouškou s cílem získat titul prvního skautského Robinsona, vlčata a světlušky se setkali s mladým dobrodruhem Robinsonem, jenž se toužil stát mořeplavcem, souhlasili tedy k tomu stát se jeho doprovodem na moři.
Skauti byli rozděleni do dvou kmenů, Ometepe pod barvou modrou a Samburu pod barvou červenou. Jakého kmene jsou členy se dozvěděli při první výzvě, která se skládala ze tří částí: najít dílek skládačky se svým jménem a barvou kmene, posbírat zbylé dílky a složit skládačku. Kromě každodenních výzev pak měly kmeny i denní úkoly. Mezi první z nich patřilo vytvořit vlajku a vymyslet pokřik, mezi další pak například hlídání dostatku pití ve várnicích, hoblování týpíjovek nebo udržování ohně. Pokud kmen některý z úkolů nesplnil, do následující výzvy o imunitu dostal nevýhodu. Kmeny soutěžily v jedné až dvou výzvách denně, z pravidla byla jedna o odměnu, tedy pro začátek si účastníci museli vysoutěžit podlážku a poté postel, popřípadě hamaku a polštář. Druhá výzva byla vždy o imunitu, jen jeden kmen mohl vyhrát, prohrávající šel na kmenovou radu, kde individuálním hlasováním vyřadili ze svých řad jednoho člena, který se tak dostal na ostrov vykoupení, kde sbíral body, které mu mohly darovat výhodu ve výzvě o vrácení se do hry. Vracelo se hned dvakrát, jednou při sloučení, kdy se ze zbylých členů kmene Samburu a Ometepe stal jeden kmen, Manihiki. A podruhé před finálem.
Výzvy byly zaměřeny různorodě: na spolupráci, na sílu jednotlivců, sílu týmu, na chytrost, logiku a organizaci, na rychlost nebo na vytrvalost. Nejčastějším aspektem při výzvách byl oheň a to především jeho rozdělávání a udržování. A nemyslete si, sirky v tom nehrály téměř vůbec žádnou roli a zapalovač o tom se nikdo ani nezmínil.
Z posledních tří soutěžících byl porotou, která byla složená ze všech vypadlých soutěžících a čtyř nestraných vedoucích, vybrán jeden vítěz, který byl vyhlášen u závěrečného ohně.
Zatímco starší děti byly zapojeny v intrikách realityshow, mladší skauti a vlčušky, spolu s Robinsonem brázdili moře a brzy ztroskotali. Každý večer byly provázeni kusem příběhu Robinsona Crusoe od Daniela Defoe, zatímco starší byly na kmenové radě.
Spolu s Robinsonem se dostávali do maléru, potkávali piráty, kteří je chtěli věznit a museli s nimi bojovat, zatímco se pokoušel kapitán lodi věznit mladého Robinsona. Taktéž se s ním ale dostali do spárů lidojedů, kterým pak museli vařit oběd, aby jim ukázali, že jíst lidi není tak skvělé, jak to vypadá. Robinson se spřátelil s mladým domorodcem jménem Úterý, který žel bohu skonal, aby Robinson přežil a mohl se vrátit domů, což se mu díky pomoci dětí povedlo, ale mezitím skonal jeho otec, jež si nikdy nepřál, aby se Robinson stal mořeplavcem.
Kromě celotáborové hry pro děti však byl připraven i jiný program, naučný a to v podobě Padawanů, dvou aktivit, činnost či umění, které byly každá rozdělena do dvou bloků a děti si před táborem vybíraly, které se chtějí účastnit. Mohly se tak naučit novým dovednostem a znalostem jako například: skládat origami, péct na ohni chleba v ešusu, fotit portréty, hrát divadlo, funkčně trénovat, běhat nebo barvit látku přírodninami.
Poprvé se tento rok mohly účastnit nové verze soutěže Vedoucí Siria, Co Vědí, Vědí Něco, Pojďme To Zjistit, neboli VSCVVNPTZ.
Tento rok jsme jako vždy pořádali extrémní závod TřebouňRun, tentokrát ale bez ostatních oddílů, které se obvykle přidávaly.
Jako každý rok i přes to, že nemohly být přepady, děti pilně v noci na hlídkách hlídaly náš krásný Robinsonovský tábor.
S radostí jsme je i učili další tábornické dovednosti. Chodili jsme pro dřevo, sekali a řezali dřevo a dokonce se i vydali na výlet s přespáním. Naštěstí nás tento rok nezastihla žádná šílená bouřka, ani krupobití, ani záplavy a i vody bylo nakonec nad naše očekávání.
Tábor jsme tradičně zakončili závěrečným ohněm, u kterého byl vyhlášen vítěz Robinsonova ostrova. A zároveň si k němu děti připravily zábavné scénky.
Zapsala Anička – Anna Hatáková
