Lednový Friš

Autor: Bára

Za zasněženými kopci, zamrzlými jezery a ledovcovým krajem je chaloupka. K chaloupce vede obrovský kopec pokrytý sněhem. Ten kopec je tak dlouhý, že vyjít na něj dá opravdu zabrat, ale jakmile se to povede, je to nádhera. Ta chaloupka je taky nádherná. Má tři vysoká patra a nádhernou kadibudku hned naproti. A přesně vedle téhle krásné chaloupky je Friš. Skromná chatka na tom samém kopci akorát je jaksi…ošklivá? Má staré dřevo a zábradlí, jež se nebezpečně klátí ze strany na stranu jen co se o něj mírně kdokoli opře. O kousek dál je potůček s rampouchy, u kterého bereme vodu a za tímto kouzelným místem je ještě jedno, to nejkouzelnější místo ze všech. Kadibouda. Není to však jen tak obyčejná kadibouda, je to totiž kadibouda bez dveří. Zkrátka výhled.  

A přesně na toto kouzelné místo jsme se rozhodli vydat naším “polárním expresem” (prostě vlak). Sešli jsme se jako obvykle u sochy na hlavním nádraží a když jsme byli v plném počtu (kromě Máti a Marušky), mohla naše výprava začít. Jízda byla prokládána luštěním křížovky, kterou jsme samozřejmě posléze neodnesli do druhého vlaku jen abychom to doluštili, i když se nám to stejně nepovedlo. Také každý obdržel obálku se svým jménem, ve které byla šifra. Mišákovi se vedlo opravdu dobře. (ne vážně bez ironie. Byl asi jedinej kdo to v našem kupéčku rozluštil.)

Když nás náš polární expres vyplivl na poslední stanici, byla zima. Opravdu. Jen jednomu nejmenovanému jedinci v legínách bylo teplo díky tomu, že byly tak úžasně funkční. No a poté jsme začali stoupat na kopec. Pomalým tempem jsme s doploužili na vrchol poloviny půlky, což byla čtvrtina celé délky tohoto kopce. Trvalo celá století, než jsme se dostali až na vrchol. Možná krapet přeháním ale to jen proto, že tím chci říci, že to bylo opravdu dlouhé. Zalezli jsme do Friše a hodili si věci do horního pokoje. Tedy až po tom, co jsme opucovali své kamarády od sněhu. Zabydleli jsme se, snědli VLASTNÍ večeři, viď Mařenko, a šli spát.  

Druhý den nás probudil Kuba. Malý už měli mít vyluštěnou šifru pomocí které získali souřadnice. Zakreslili je na mapu a pak se šli nasnídat. Já se Sárou jsme si šli vyčistit zuby a navštívit výhled.  

“Kadibudko, kadibudko, kdo v tobě přebývá.” Řekli jsme a nic se neozvalo což je dobré. Po vydatné snídani jsme se vydali hledat kousky rozbitého letadla. Nepřátelští agenti po nás házeli koule a o to to bylo obtížnější. Nakonec se nám povedlo najít všechny kusy.  

Odpoledne přišel Juddy s kufrem hlásající cosi o tom, že ho musíme chránit. Pak jsme měli česnečku a poté se šlo bobovat. Bobovali jsme do večera a večer se hráli lodě. Pak se šlo spinkat. Někteří, ti nahoře protože dole to bylo obsazeno parazity a různými podobnými havěťmi. No a o půlnoci jsme nešli spát ale co? No přece bobovat. Ano, je to pravda a teprve potom jsme usnuli.  

Poslední den se bojovalo o kufřík, který k velké nelibosti našich získala nepřátelská služba. K obědu bylo rizoto a odpolední zábavou mě a Sáry bylo sjíždění kopce. Nakonec jsme se však také sbalili a nachystali k odchodu.

A tak jsme se museli rozloučit s tou nádherou a vydat se k polárnímu expresu, aby nás odvezl domů do Plzně, kde si nás jako vždy rozebrali rodiče.  

Jen chci říct, že se mi stýská, výhlede…

Ale stejně to bylo úžasné

Tento záznam byl publikován v Nezařazené . Uložit odkaz do záložek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *